O tom, jak mi chybí loňský stereotyp

 Sotva jsme si navykli na běžný školní režim, sedíme doma u svých počítačů a rozčilujem se nad technikou, voláme o pomoc přes mikrofon a zoufale toužíme po návratu do normálu. Pamatuju si, jak jsem loni psala na svém starém blogu o stereotypu. Byl to článek o jeho ničivé síle a mnohdy špatných rozhodnutích lidí, kteří se v něm ztratili a zoufale hledali cestu ven. V důsledku nalezení nových cest ztratili vztah, rodinu nebo práci. Pokud to budeme brát z té pozitivní stránky, že jim jejich představy vyšly, usoudíme, že se ale po několika měsících, možná po letech dostali zpět do stereotypu. Tak by to mohlo jít pořád dokola a možná by nám samotné střídání vztahů a běhání z jedné práce do druhé přišlo jako stereotyp. Je to zkrátka nevyhnutelné dění v našich životech.

Ráno vstávám kolem osmé, po snídani usedám k počítači, ke školním povinnostem, odpoledne se snažím trávit venku, večer pak s T. sledujeme seriály nebo čtu knížky. Občas něco upeču nebo něco nového uvařím. Není to špatný stereotyp, tak nějak jsem si na tenhle způsob žití navykla a nevadí mi. Příroda je tou nejlepší terapií. A přesto nebudu lhát o tom, že mi chybí kamarádky, dny v laborce, večery ve vinárnách. Chybí mi kafíčka o přestávkách i rychlé obědy mezi cvičeními. Chybí mi Brno, ulice zaplněné studenty, lidmi našeho věku. Chybí mi loňský stereotyp.

Snažím se, nad tím vším moc nepřemýšlet, ale občas mě tak melancholicky napadne myšlenka, jestli se ještě stihnu do toho svého starého života vrátit nebo je koronavirová krize zároveň přechodníkem do života nového. Přestože vám tady píšu o tom, jak moc mi chybí sociální život, neřadím se k lidem, kteří by epidemii zpochybňovali a kritizovali vládu za zavedení různých opatření. Jen doufám v naše zdraví, a že se z toho vyhrabem co nejdříve.

Jak zvládáte vy nouzový stav a do jaké míry se cítíte omezení? Co vám pomáhá si udržet dobrou náladu?